NOVINKY

ÚSTAVNÍ SOUD ZAMÍTL ÚSTAVNÍ STÍŽNOST TÝKAJÍCÍ SE TZV. SOLÁRNÍ DANĚ

16.5.2012

Dne 16. května 2012 vydal Ústavní soud nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým zamítl návrh na zrušení ustanovení § 7a až 7i, § 8 v části „s výjimkou kontroly odvodu a jeho správy“ a ustanovení čl. II., bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o OZE“), jakož i dalších ustanovení zákonů týkajících se dalších daňových otázek vztahujících se k výrobě elektřiny z fotovoltaických elektráren. Návrh směřoval především proti odvodu z elektřiny ze solárního záření (tzv. solární dani), který byl zaveden na období do konce roku 2013.

Navrhovatelé namítali rozpor s právem vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod („LZPS“), s právem na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, se svobodou podnikání dle čl. 26 LZPS a se základními náležitostmi demokratického a právního státu dle čl. 9 odst. 1 Ústavy, a s ústavní zásadou rovnosti před zákonem dle čl. 1 a 3 LZPS.

Ústavní soud dospěl k závěru, že se z hlediska dosavadních ústavních mezí daňové legislativy vyložené Ústavním soudem přísně vzato nejedná o retroaktivitu v žádném slova smyslu. Je zřejmé, že zdaňovací období, resp. období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu s účinností právního předpisu teprve počíná, tedy že předmětem odvodu vůbec není elektřina vyrobená před účinností zákona. Přesto ale norma vykazuje účinky nepravé retroaktivity, neboť zasahuje do výše příspěvků, které byly dopředu garantovány. Z dosavadní obsáhlé judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zatímco pravá retroaktivita právní normy je přípustná pouze výjimečně, v případě retroaktivity nepravé lze konstatovat její obecnou přípustnost. V tomto případě připouští právní teorie naopak výjimky, kdy nepravá retroaktivita právě s ohledem na princip ochrany důvěry v právo a princip legitimního očekávání přípustná není.

Pro Ústavní soud bylo klíčové to, že i po přijetí tzv. solární daně zůstává zachována podpora využití obnovitelných zdrojů energie a to v míře, která zajistí výrobci elektřiny z OZE zákonem zakotvenou garanci výše výnosů za jednotku elektřiny při podpoře výkupními cenami po dobu 15 let a současně je garantována prostá doba návratnosti investice 15 let od uvedení zařízení do provozu. Faktický důsledek, kdy bude návratnost investic do FVE pozdější, než investoři očekávali (ovšem v rámci garantované doby 15 let), je z hlediska principu právní jistoty a ochrany důvěry v právo nezbytné postavit naroveň situaci pouhého spoléhání se na to, že státní podpora využití obnovitelných zdrojů energie nebude do budoucna změněna. Takovéto důvěře ale Ústavní soud odmítá přiznat ochranu.

Ústavní soud současně konstatoval, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory vycházela z opodstatněných důvodů, kterými byly jednak rychlý rozvoj výroby energie z OZE působící růst výše nákladů na její financování, a jednak pokles nákladů fotovoltaických instalací. Prostředky, které byly zvoleny k dosažení tohoto cíle, nejsou extrémní a jeví se jako rozumné a přiměřené, neboť odvod z elektřiny ze slunečního záření byl stanoven tak, aby byla nadále zaručena patnáctiletá návratnost vložených investic, která je garantována zákonem.

Domníváme se, že nález Ústavního soudu je formulován tak, že nevylučuje ani možnost prodloužení doby, po kterou bude prováděn odvod z elektřiny ze slunečního záření. Pakliže by se ale takové prodloužení, kdyby jej zákonodárce přijal, stalo předmětem opětovného ústavního přezkumu, Ústavní soud by zjevně posuzoval otázku, zda se již nejedná o extrémní opatření a zda je stále zachována patnáctiletá doba návratnosti investic. Jestliže by výsledek takového „testu“ byl negativní, považujeme za poměrně pravděpodobné, že by takováto právní úprava již před Ústavním soudem neobstála. Nelze ale a priori říci, jak dlouhé prodloužení doby provádění odvodu by ještě Ústavní soud připustil (či zda by takové prodloužení vůbec bylo přípustné).

Kromě toho, Ústavní soud odmítl potvrdit, že shora uvedené závěry o ústavnosti přijatých opatření daňového charakteru jsou naplněny v každém jednotlivém případě. Soud nevyloučil, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 LZPS - tedy protiústavně. Zjevně tedy nelze vyloučit, že by v těchto jednotlivých a výjimečných případech Ústavní soud mohl vyhovět individuální ústavní stížnosti výrobce elektřiny směřující proti odvodu u konkrétního subjektu, jenž by ale musel prokázat, že vůči němu má přijatá úprava skutečně zmíněný "rdousící efekt".

Zpět